5 z 5 – Portréty duší
Projekt 5 z 5 – Portréty duší.
Každou neděli zveřejním jednu ženu. Jeden příběh. Jednu sílu. 5 z 5 – Projekt, který jsem si musela prožít. Vznikl z potřeby vidět ženy jinak. Ne jak vypadají, ale jak se cítí. Ne co o sobě říkají, ale kým jsou, když nikdo nekouká.
Vybrala jsem pět žen. Ne kvůli vzhledu, ale kvůli odvaze.
Každá z nich nese příběh, který rezonuje – smutek, radost, sílu, přerod, vztah, ticho, touhu.
5 žen.
5 kapitol.
5 výpovědí o síle, ztrátách, proměnách, křehkosti, odvaze, návratu k sobě.
Každá z nich mi dovolila nahlédnout pod povrch – bez póz a bez přetvářky. Vznikla série hluboce osobních fotografií a textů, které nejsou o tom, jak kdo vypadá, ale kým je. A čím si prošel.
Tato stránka je místem, kde zůstane všechno pohromadě.
Všechny příběhy. Všechny fotografie. Všechny emoce, které s námi zůstaly i po focení.
Děkuju všem, kdo jste byli součástí. Ať už jako modelky, podporující přátelé, sledující, nebo ti, kdo si v těch příbězích našli kousek sebe.
KLÁRA
KLÁRA | 1 z 5 – Portréty duší
„Někdy se musíš rozsypat, aby sis vůbec všimla, z čeho jsi složená.“
Potřebovala zakřičet a vyřvat to. Ne kvůli efektu. Ale protože to bylo jediný, co ještě mohla udělat.
Klára. První žena, která se mi přihlásila do projektu 5 z 5 – Portréty duší.
Sama napsala, že potřebuje restart. Ne ezokecy.... ale opravdovej zlom.
Psala o potřebě. O vnitřním zlomu. O konci jednoho období. A o tichém přání, aby tím začalo nové.
Chtěla křičet. Pustit všechno, co v sobě dlouho držela. A já jsem v tu chvíli věděla, že přesně tohle je ono. Ne styling, ne kulisy, ne vizáž – ale duše v přímém přenosu. Žena na pokraji jedné verze sebe. A na prahu druhé…..
Klářin příběh je hluboký a bolavý, ale není to tragédie. Je to pravda.
Když jí před lety lékaři řekli, že nosí v sobě mrtvý plod, dala si ještě čas…. cítila, že se potřebuje rozloučit po svém.
Jednoho deštivého dne vyrazila bosa po proudu Ostravice. Bez telefonu, jen s klíči v kapse. Šla tak dlouho, dokud nebyla úplně sama.
A tam, mezi vodou a lesem, zařvala tak, jak se v životě nikdy neslyšela. Ten křik nebyl zoufalství. Byl to zvířecí, syrový zvuk přerodu.
V tu chvíli se něco zlomilo. A když se vrátila domů, tělo pustilo i to, co už dávno odešlo….
Klidně. Přirozeně. Transformace.
Od té chvíle ví, že smrt není konec. Je to proces.
Věc, která nás učí, co je život. Tahle série je o přerodu. O tom, co není hezký, ale je pravdivý.
Klára si sama řekla o špinavý šaty, hlínu na rukách, výkřik do krajiny.
Nechtěla vizážistku. Chtěla pravdu….a já jsem ji jen doprovázela.
A pak, když zavřela oči a položila si ruku na hruď, bylo to tam. Přijetí.
„Někdy se musíš rozsypat, aby sis vůbec všimla, z čeho jsi složená.“
Míša
"Nemusím být jiná. Všechno, co hledám, už kolem mě dávno běhá po dvorku."
Míša | 2 z 5 – Portréty duší
"Nemusím být jiná. Všechno, co hledám, už kolem mě dávno běhá po dvorku."
Někde mezi hřebenem pro kozy a pískáním na psy.
Někde mezi hlínou, trávou a hlasitým smíchem.
Tam je doma.
Míša není modelka. A už vůbec ne žena, která by si při focení chtěla hrát na někoho jiného...
Když mi psala, že chce zůstat svá, věděla jsem, že přesně to chci zachytit.
Tuhle její syrovost. Tu opravdovost. Tu radost, která se neztratí, ani když má ruce od hnoje....
Žije u lesa, má malou farmu a kolem sebe spoustu zvířat, co se každý rok rozroste o další chlupaté nebo opeřené parťáky. Bíglové, koně, kozy, slepice, králíčci… A taky Míša, která se s nimi každý ráno směje – a nikdy se před nimi nepřetvařuje. Protože proč by měla?
Její příběh není o zlomu. Je o návratu. O návratu k tomu, co dává smysl.
K přírodě, ke zvířatům, k jednoduchosti. K sobě
A že je občas jako tornádo? Jasně. Její energie trhá ticho na cáry.
Ale stejně jako umí být bouřlivá, umí být i tichá. Jemná. Plná něhy.
Chtěla focení bez pozlátka...
A dostaly jsme záběry, které by šly vyvolat i na kůži – protože jsou živé.
Drsné i něžné. Syrové, ale plné radosti.
Když se hlásila do projektu, napsala:
„Jo, vím, že jméno vesnice Brambory v kombinaci s mým příjmením pobaví každýho. Ale já to miluju.“
A přesně to vystihuje její přístup ke světu – nebere se smrtelně vážně, ale to podstatné bere úplně vážně. Život. Zvířata. Smích. Opravdovost.
Tohle je Míša.
Druhá z pěti.
Jana
"Ještě pořád tady jsem. A to je dar, který neberu jako samozřejmost."
Jana | 3 z 5 – Portréty duší
"Ještě pořád tady jsem. A to je dar, který neberu jako samozřejmost."
Jana má 65 let.
A nosí ten věk tak, že by si člověk nejradši sedl vedle ní, ztichnul a prostě jen poslouchal, co všechno už ví. Ne proto, že by to říkala nahlas. Ale protože je to z ní cítit.
Když mi napsala, že by si přála vidět samu sebe „očima srdce“, přesně jsem věděla, že to nebude o přehrávce emocí, ani o stylizaci do něčeho, co není její.
Je to žena, která nese ztráty – ale místo hořkosti si z nich udělala prostor pro přijetí.
Žena, která ví, že život nejde uhladit, ale dá se obejmout takový, jaký je.
Focení s ní bylo tiché. Bez potřeby něco dokazovat.
Chodila bosá po lesní cestě, dívala se do větví, položila ruku na kořen stromu a nechala věci plynout. Nechala mě vidět, co je pod povrchem.
A právě v tom tichu jsem pochopila, že někdy není potřeba říct ani slovo, aby vznikla jedna z kapitol tohohle projektu.
„Věřím Ti… Tvému srdci, vidění, foťáku. Vím, že ty tam uvidíš přesně to, co je potřeba.“
– napsala mi před focením.
Tak jsem to zkusila.
A vy to teď můžete vidět taky.
Eva
"Všechno jsem znovu postavila. Až na jednu věc. Ale právě ta mě učí, jak moc jsem celá."
Eva | 4 z 5 – Portréty duší ... předposlední příběh? ...
"Všechno jsem znovu postavila. Až na jednu věc. Ale právě ta mě učí, jak moc jsem celá."
Potkaly jsme se díky jedné zprávě. Psala mi o tom, že sleduje moje focení už roky. A že touží vidět samu sebe jinak, než jak se vidí každý den v zrcadle.
Bez všech těch filtrů života, který vás někdy přesvědčí, že to, co vidíte, nestačí.
Eva má za sebou těžké věci. Nepsala to jako stížnost. Jen prostě tak – věcně. Že o některé lidi přišla. Že láska je pro ni pořád něco, co jí chybí.
Ale víc než smutek jsem z ní cítila sílu. Tichou, klidnou, nenápadnou. Ne takovou, která by křičela do světa, že je silná žena. Ale takovou, která prostě JE.
I když to bolí. I když některé dny nejsou fér.
Přála si, aby tyhle fotky byly o vnitřní rovnováze. O klidu po bouři. O jemnosti, která nemusí být slabostí. O síle, která nemusí být tvrdá.
Bez póz, bez přetvářky.
Žena, která prošla ztrátou – a přesto umí zvednout hlavu a zasmát se.
Pokud je tohle chvíle, kdy cítíte, že byste taky potřebovali uvidět sami sebe trochu jinak, napište mi. Nejsme tu od toho, abychom pořád jen přežívali.
Cornelia
„Našla jsem se. A nejlepší na tom je, že jsem se přestala hledat.“
Cornelia | 5 z 5 – Portréty duší
„Našla jsem se. A nejlepší na tom je, že jsem se přestala hledat.“
Když se roky rozdáváte, jednoho dne zůstanete jen vy. A možná už ani nevíte, kdo to vlastně je.
Cornelia dlouho žila pro druhé. Pro děti, rodinu, okolí. Svoje potřeby odkládala jako nákupní seznam. Až jednoho dne přišlo ticho. A v tom tichu si uvědomila, že všechno zvládla. Všechno, co musela. A co teď? Teď může chtít něco pro sebe.
Tohle focení nebylo o hledání nového já...Bylo o návratu k sobě...K lesu, ke zvířatům, ke klidu...K vlastnímu tělu – bez omluv, bez filtrů...K něze a svobodě.
A ještě něco...
Cornelia má zvláštní kouzlo. Ať jde kamkoli – do města, do divadla, na procházku lesem – vždycky v šatech a balerínách. Ne kvůli dojmu. Ale protože tak se cítí dobře. Žensky. Svoje.....a to je přesně to, co z ní dělá ženu, na kterou se nezapomíná
Cornelia je pátou ženou z projektu „5 z 5 – Portréty duší“.
Ale některé příběhy si zkrátka řeknou o slovo až na konci.
Ten příští bude hodně blízko....
Simona
„Nejvíc bolí, co nejde vrátit. A nejvíc uzdravuje, co si dovolíme pustit."
SIMONA – 5 z 5 – Portréty duší
„Nejvíc bolí, co nejde vrátit. A nejvíc uzdravuje, co si dovolíme pustit."
Narodila se v místě, kde byl hluk místo klidu. Strach místo bezpečí. Místo, o kterém se těžko mluví – a ještě hůř se v něm vyrůstá. V sedmnácti odešla. Jen s tím, co unesla v sobě.
Ztratila partnera, kterého milovala. A zůstala – s dítětem, s odpovědností, s tichem, které po něm zůstalo.
Po letech našla cestu k tátovi. Odpustila mu. A pak odešel. Už napořád. Tak jako její bratr, který v sobě nesl víc bolesti, než unesl. Není potřeba to křičet. Ale taky to nejde zapomenout...
Všechno, co má dnes, si vybudovala sama. Bez zkratek. Bez zázemí. Bez pochvaly. Jen s tím, co měla: vůlí, citem, a touhou něco změnit.
Když jí našli nádor na mozku, nezhroutila se. Jen dál pracovala.
Ztratila sluch na jedno ucho. Žije s tinnitem. A přesto… to dává. Každý den.
S foťákem v ruce. Se synem po boku. S fenkou, kocourem a mechem pod nohama.
Tohle focení není stylizace. Je to návrat.
Na místo bolesti – zpátky do osady.
Na místo ztráty – k hrobu milovaného muže.
Na místo naděje – do lesa, kde dýchá.
A domů – mezi stovky pokojovek, které jí dělají radost. Stejně jako světlo, ticho a přítomnost a klidný svět, který si vytvořila sama.
Tohle není portrét fotografky. Tohle je příběh ženy, která si všechno odžila.
A která přestala čekat, že se jí svět omluví.
Tenhle projekt vznikl, protože mi dlouho chybělo něco, co jsem potřebovala dát sama sobě.
Uzavřít minulost. Podívat se na sebe pravdivě. Ne jako na oběť, ale jako na ženu, která přežila. A přetavila bolest v sílu.
Už nehledám nové já. Už jen zůstávám.
Se vším, co bylo.
S tím, co je.
Bez retuší. Bez filtru.
S vráskama, s kily, s tichem i se smíchem.
Jsem šestá z pěti. A tenhle příběh je osobní.
„Všechno je tak, jak má být. A je to tak dobře. „
5 z 5 – Projekt, který jsem si musela prožít.
Vznikl z potřeby vidět ženy jinak.
Ne jak vypadají, ale jak se cítí.
Ne co o sobě říkají, ale kým jsou, když nikdo nekouká.
Vybrala jsem pět žen. Ne kvůli vzhledu, ale kvůli odvaze.
Každá z nich nese příběh, který rezonuje – smutek, radost, sílu, přerod, vztah, ticho, touhu.
A nakonec... i ten můj.
Děkuju.
Všem, kdo tenhle projekt sledovali.
Kdo četli. Kdo vnímali. Kdo se zastavili.
Kdo napsali zprávu. Sdíleli. Lajkli.
Kdo chápali, že tohle není reklama na fotky. Ale otevřený proces.
Díky každé ženě, která do toho šla. I když to nebylo pohodlné.
Díky těm, kdo čekali na další příběh.
A těm, kdo vydrželi až do konce – i když byl trochu nečekaný.
Bylo to osobní. A pořád je.
A i když je série hotová, ty příběhy žijí dál.