Když se smích stane světlem
- Simona Nálepková
- před 6 dny
- Minut čtení: 3
...a světlo dovolí být nedokonalá
Ne vyumělkovaných, ale těch, které tě přimějí se zasmát nahlas jen při pohledu. Protože o tom to je.
Někdy mě zaskočí fotka. Ne ta nejdramatičtější, ne technicky dokonalá. Ale ta, co nese vítr. Pohyb. Emoce, které se nedají naplánovat.
Tenhle den pod magnóliemi takový byl.
Světlo přicházelo a zase mizelo. Tvrdé, ostré, nevyzpytatelné. Nic, co bych si „vybrala“ pro focení. Ale byla bych blázen, kdybych se ho zřekla. Protože ve chvíli, kdy se to spojilo s tím, jak se Mája smála, se stal malý zázrak.
Mája je moje stálice. Fotíme spolu už skoro devět let. Je to žena, na kterou se můžu spolehnout. Ale tentokrát to bylo jiné. Nefotily jsme hrdinku s mečem. Ten den jsme fotily radost.
Upřímnou. Chaotickou. Syrovou.
Byla jsem úplně mimo komfortní zónu. To světlo by mi dřív nahnalo husí kůži. Všude fleky, ostré přechody, žádná kontrola. Ale letos si to pouštím k tělu. Přijímám i světlo, které nevybírám. Protože ono si vybírá nás.
Tak vznikla série, která je jiná. Kde není dokonalost. Ale je lehkost.
Chci fotit víc takových momentů.
Ne vyumělkovaných, ale těch, které tě přimějí se zasmát nahlas jen při pohledu. Protože o tom to je.
O pocitu.
To je na focení to největší kouzlo:
Že můžeš přenést emoci, která není ani textem, ani příběhem. Je jen tichým šepotem mezi světlem a tím, co se odehrává mezi vámi.
A pokud z těchto fotek cítíte jaro, svobodu a smích, který je hlasitější než slova…pak jsme to zachytily správně.
Fotit s Májou je jako otevřít dveře do jiné dimenze. Do prostoru, kde se nehraje na dokonalost, ale na opravdovost. Kde můžeš být silná i zranitelná zároveň. Tohle focení pro mě bylo hodně jiné – světlo bylo ostré, všude listy, stíny a flíčky, které bych dřív
radši neviděla. Ale letos je něco jinak. Už se nebojím improvizovat. Přijímat to, co přichází.
A magnólie? Ta kvete pár dní v roce. Nečeká, až si to rozmyslíš. A přesně tak jsme k tomu přistoupily – nečekat. Neřešit, jestli je to "podle pravidel". Chtěly jsme zachytit radost.
Tu syrovou, neuhlazenou, jaká přichází, když se směješ tak moc, až se ti zamotá vlasy vítr.
Přiznávám, že tohle světlo bylo mimo moji komfortní zónu. Normálně bych fotila spíš ráno, večer, ve stínu... ale bylo jasné, že tohle nebude série o „ideálním světle“.
Bude to série o energii. O jarním chaosu, o rozkvetlých větvích, co tě pošimrají ve vlasech, a o smíchu, co se nedá zastavit.
Nefotím moc často tímhle způsobem – s jasným sluncem, s nevyzpytatelnými stíny, s větrem, co si dělá, co chce.
Ale to je na tom to krásné.
Když si dovolíš pustit kontrolu a jen být.
Fotit to, co je. Ne to, co sis představovala.
Máji smích byl opravdový.
Její pohyby byly volné.
A ty flíčky světla?
Ty udělaly přesně tu věc, co Photoshop neumí: přenesly pocit z místa do fotky.
Tahle série je něžná i živelná. Je o radosti, která se nedá nařídit.
O světle, které si tě najde, i když ho nečekáš. A o přátelství, které trvá už skoro devět let – a pořád zraje jako víno.
A pokud byste si přáli zažít něco podobného – focení, které není o dokonalosti, ale o opravdovosti, lehkosti a světle, které vás obejme – napište mi.
Aktuálně přijímám rezervace na jarní termíny:
24. května – stylizované focení v přírodě
18. května – tematické focení s „vlky“
Pošlu vám PDF s informacemi a společně najdeme styl i atmosféru, která bude vaše. Bez nátlaku. Bez přetvářky. Jen o tom, co je vám přirozené. A třeba právě díky tomu vznikne něco, co vás překvapí stejně jako mě ten den pod magnóliemi.